Tento pojem se poprvé objevil ve stejnomenném eseji Paula Verlaina,vydaného roku 1884 v Paříži. Slovem "prokletý" nazval Verlaine Tristana Corbiéra, Arthura Rimbauda, Stephana Mallarmého, Augusta Villierse de IIle Adama, Marcelin Desbordes Valmor a sebe (pseudonym Pauvre Lavian). Pojem Prokletí básníci znamenal označení kontrastu oproti parnasismu. Byli to vyděděnci společnosti. Jednak pobuřovali svou poezií a jednak životy, kterými žili. Dle mého názoru je však pojem "prokletý básník" nevýstižný. Je to termín, který pochází spíše z oblasti literární kritiky a vznikl pro potřebu opznačit tak okruh básníků píšících v symbolistickém duchu v poslední třetině 19. století ve Francii. Jak sám Verlaine ve svém eseji napovídá, mělo by se této skupině říkat absolutní básníci. 

Pojem prokletý básník se vžil do obecněš kulturologického pojímání života a literatury. Stává se tak, že jsou takovým způsobem označováni i básníci jiných národností, kteří byli vyděděnci společnosti a jsou tak širší čtenářskou obcí vnímáni - u nás například Karel Hynek Mácha, v Polsku Rafal Wojaczek.